Bylo sedmnáctého září... Od
rána den, jako každý jiný. Na světě se dělo mnoho věcí. U Taj Mahalu vybuchla
bomba (mimo jiné další bomby ten den). Kara Kennedyová zemřela na infarkt. Hugo Chavez podstoupil další chemoterapii.
Řecko odsunulo řešení finanční krize. Lionel Messi dal hattrick (zase). A svět
objevil nového superhrdinu.
Sluneční paprsky poledního
slunce se prodíraly větvemi stromů a dopadaly na opálené šíje mladých, statných
mužů čekajících na sportovní zápolení se spřátelenou firmou Bonar. Byly
vysláni, aby reprezentovali firmu, ve které už nějaký čas tráví třetinu svého
života (někteří i déle). Aby reprezentovali svého chlebodárce. Aby po vítězném
tažení vyvěsili svůj prapor co nejvýše. Před více než dvěma tisíci let by se
jim říkalo gladiátoři a bojovali by o svůj život. Museli by prolít krev svého
soupeře, aby sami přežili. Nevyhnutelné. Kruté. Zábavné? Těžko. Nesmyslné?
Rozhodně. O dva tisíce let později. Princip je víceméně stejný. Je nezbytné
soupeře porazit. Někdo musí prohrát. V těch "civilizovanějších"
sportech se již neprolévá krev. Ale "zábavné" jsou stejně.
Naši novodobí gladiátoři
byli připraveni vstoupit do arény, která měla určit jejich osud. Ale kdosi je
předběhl. Z oploceného hřiště se ozývala píšťalka a na umělém trávníku se prohánělo
několik mladých mužů. Byli snad ještě statnější než naši hrdinové, jejich
obličeje byly líté zapálením a agresivitou, dresy praskaly pod tlakem
pumpujících svalů. Došlo k organizačnímu omylu a schylovalo se k potupnému a
trapnému opuštění bojiště bez boje. Naši hrdinové byli připraveni odejít i bez
sehraného utkání. Přesila uvnitř arény byla nesrovnatelná. Nebylo žádné východisko. Nebyla žádná síla,
která by dokázala během několika minut dostat pětadvacet silných, mladých mužů
ze hřiště. Jak hluboce se mýlili. Ze stínu nejbližšího stromu se odlepila
postava, která se do té doby pouze ramenem opírala o hrubou kůru stromu.
"Neakceptuje se!"
Procedil muž mezi zuby. Jeho oči přejížděly ze strany na stranu nad obroučkou
černých brýlí. Podzimní vánek pročesával prošedivělé skráně, které dodávaly na
vážnosti tváři, v níž byl vepsán příběh těžkého života. Dvoudenní vousy
přibrušovaly již tak ostře řezané rysy ošlehané tváře. Svaly na krku hrály v
neznámém rytmu. Tělo sportovce obepínal elastický cyklistický dres a lesklé
elastické kalhoty. Hranaté tvary dávaly tušit neobvykle vypracovanou
muskulaturu ukrytou pod umělým vláknem. Cyklistické rukavice s ustřiženými
prsty byly ležérně rozepnuté. "Máme zaplaceno, musejí odejít!"
Sveřepou chůzí se vydal směrem ke hřišti. Nemohl si nevšimnout obdivných
pohledů, provázejících jeho průchod skupinou mladíků, kteří se nyní cítili
morálně nezralí a charakterově nevycválaní. Jeden z nich se dokonce neudržel a
fascinovaně a bezděky pohladil mužovo pevné rameno. Mladíci si vyměnili nesměle
tázavé pohledy. Takovou reakci od muže nečekali. Spíš pár omluvných a
vševysvětlujících vět ale takto rázné řešení z nich nečekal nikdo. Mezitím muž
prošel jejich skupinkou, minul omdlévající a vzdychající ženy, které neunesly
tíhu situace a vešel jednokřídlou brankou na hřiště.
Vzduch byl náhle jiskřivý a
hutný. Z neznámého zdroje se vzduchem nesly táhlé tóny harmoniky. Umělá
tráva pod jistými kroky ulehala a vydávala šustivý zvuk. Ptáci přestali zpívat.
Muž si nenuceně zapnul rukavice. Jeho neochvějná chůze upoutala pozornost
několika hrajících mladých mužů. Jejich pozornost se už ke hře neměla nikdy vrátit.
Muž se zastavil před lavičkou, na které seděli zřejmě zodpovědní lidé.
"Okamžitě odejděte." Zasyčel muž výhružně. "A ty si jako kdo,
frajere?" odpověděla lavička. "Vystřel vocaď, nebo ti to sexy triko
vomotám kolem krku, abdužaparove!" Hlasitý smích upoutal pozornost
hrajících mužů, kteří nechali zápas zápasem a obestoupili muže. „Neakceptuje
se!“ Odvětil neústupným polohlasem muž. „Puste mě na něj. Já toho smrada
srovnám.“ Ze zadních řad se začal protlačovat muž, který o hlavu převyšoval i
ty nejvyšší jedince. „Neblázni Karle, ten ti za to nestojí.“ Snažil se někdo
situaci ještě zachránit. Ale to už Karel stál naproti muži. Byl o dvě hlavy
větší. Ramena měl přes celý obzor, takže náš nebojácný hrdina neviděl nic
jiného než Karlova ramena. A jeho brunátný obličej.
Na okamžik zmizel svět
kolem. Zůstaly pouze dva pohledy uprostřed matrixu, které se střetly v lítém
psychologickém souboji. Pro přítomné to byl zlomek vteřiny ale oba soupeři
tento mihotavý okamžik vnímali jako celé století. V divokém víru se kolem
jejich pohledů zmítaly šílené myšlenky a představy, které jim jako ten
nejkrutější režisér přehrával rozum řízený jejich obrovským EGEM. Muž zvažoval
pro a proti případného útoku ale nezapomínal ani na obranu. Připravoval se na
všemožné situace, které by jej mohly překvapit. Navíc si hlídal své tělesné
projevy. Slabost v kolenou či třes rukou by jej v této situaci
znevýhodnily. Nechtěl být diskvalifikován. Musel si být jistý svým vzezřením.
Musel si být jistý sv… PLESK!
Muži na tváři přistála
obrovská Karlova dlaň. Zvuk úderu připomínal zvuk kilogramu vepřového masa,
které někdo z výšky hodí na špalek. Náš hrdina proletěl skrze hradbu těl.
Dokázal udržet rovnováhu tak tak, že nespadl na zem. „Vem si s sebou tu
tvoji partu buzíků a vypadněte vocaď, nebo ti našiju druhou,“ pronesl Karel,
otočil se k muži zády a považoval věc za vyřízenou. „Neakceptuje se,“ ozvalo
se ze směru, kde před zlomkem vteřiny stál náš hrdina. Nyní stál naproti
Karlovi. Nikdo nedokázal postřehnout pohyb, kterým se muž přemístil. „Vy
odejdete!“ Sykl temně a kolem dvojice se zvedl oblak umělé trávy a černých
kousků gumy. Všem přihlížejícím spadla čelist v jednotícím mlaskavém
zvuku. Něco takového nikdo nečekal. Rváčská bouře po chvíli ustala. Muži stáli
naproti sobě. Karel těžce oddechoval. „S tímhle já nechci mít nic společnýho.“
Hlesl zlomeným hlasem neznatelně a spěšně začal sbírat své věci. Jeho kolegové
ho napodobili a během minuty bylo hřiště prázdné. Muž si upravil dres pod nímž
na chvíli zasvítil modrý trikot, červené slipy a žlutý pásek, rozvolnil
rukavice bez prstů a chopil se fotoaparátu…
Po této události se na
hřišti již nic zajímavého nestalo. Tým v tyrkysových dresech sehrál
fotbalové utkání s hráči spřátelené firmy BONAR. Výsledek není
v tomto ohledu vůbec důležitý, protože mladíci v modrém nemohli právě
skončenou událost dostat dlouho z hlavy. Tento článek toho budiž důkazem,
neboť jeho autor má onen dramatický výjev před očima dodnes.
Pokud odhlédneme od této
události, bylo by nefér nezmínit velmi srdečnou a přátelskou atmosféru, ve
které se fotbalové utkání odehrálo. Hráčům EPCOSu s.r.o. přišlo až nemístné
střílet branky do sítě kamarádského BONARu což bylo beze slova ihned schváleno.
Správnost takového rozhodnutí byla potvrzena následným přesunem do sídla firmy
BONAR, kde došlo k prohlídce výrobní budovy. Zájemci kladli natolik
všetečné dotazy, že prohlídka záhy končila za prohýbajícím se stolem a po každé
další otázce jim byl vložen do nenasytných úst vynikající smažený řízek
následován dokonale vychuceným bramborovým salátem a dalšími laskominami jak
pevného tak tekutého skupenství. Touto cestou bych chtěl jménem zúčastněného
týmu EPCOS ještě jednou firmě BONAR poděkovat za příjemně strávené odpoledne a
večer kvůli kterému hráči EPCOSu opět rádi prohrají.
Co dodat. Snad jen, že
podobné a(tra)kce by se mohly opakovat a to zejména pod organizační hlavičkou
firmy EPCOS s.r.o., neboť co dělá firmu firmou? Hala? Stroje? Kdo byl toho dne
přítomen, tomu bylo jasné, že firmu firmou dělají pracovníci. A firma BONAR je
důkazem, že se dá uspět na trhu i se spokojenými pracovníky. Netřeba nikoho
vykořisťovat, netřeba se k pracovní síle stavět jako k fluktující a
kdykoliv nahraditelné komoditě. Lidé dělají firmu. A podle toho je potřeba se
k nim chovat. A pokud to někdo stále ještě nechápe, doporučuji navštívit
firmu BONAR a přeptat se tam na pár věcí.
Žádné komentáře:
Okomentovat